Zde končí katastr obce Bohutína – Vysoké Pece a opět se vracíme na území Lazce. Stojíme mezi vstupem do Řimbabské štoly a místem, kde bývaly mlýnská nádržka a rybníček, napájené vodou z Litavky.

Vodní mlýny

Mlýny a náhony v roce 1862: 1. Hořejší Fialův, 2. Dolejší Fialův, 3. Pilka, 4. Kraftův Využívání vodní síly řeky Litavky má tradici od středověku. Mlýny poháněné vodním kolem jsou v Čechách bezpečně doloženy od 12. století. 16. století bylo obdobím rozkvětu obilních mlýnů a pil, ale i provozů využívajících mlýnská kola pro potřeby stříbrných hor, soukenické valchy a brusírny. V roce 1654 bylo na Litavce od Bohutína k Trhovým Dušníkům 13 mlýnů, u mnohých byla i pila. Kromě toho využívala mlýnského kola míhadla určená pro odvodňování dolů a stříbrná huť. Soupis z roku 1930 uvádí 53 vodních děl – mlýnů, pil a hamrů. Vodní kola u mlýnů byla nahrazena turbínami a posléze elektrickým zařízením až ve 20. století. Změny poměrů v zemědělství po roce 1948, kdy bylo likvidováno soukromé hospodaření, znamenaly pro většinu zdejších mlýnů zkázu. Jejich vlastníkům, často provozujícím mlynářskou živnost po několik generací, byl vydán zákaz činnosti a strojní vybavení mlýnů bylo často zničeno. Většina mlynářů provoz mlýnů po roce 1989 již neobnovila.

Mlýn Hořejší Fiala

Hořejší Fiala na počátku
20. století (SOkA Příbram)

Rozlehlé budovy obklopené zahrádkářskou kolonií patří k mlýnu, o jehož mlynáři Váchovi se písemné prameny zmiňují poprvé k roku 1523. Byl to jeden z nejkrásnějších a nejdražších mlýnů na horním toku Litavky. V polovině 17. století měl dvě kola, pilu a dva rybníky, které byly v minulém století zasypány. Na jejich místě je dnes zahrádkářská kolonie.

Majitelé se v něm střídali a před koncem 17. století jej koupila příbramská obec. Když byl nad tímto mlýnem zaveden železářský závod a ukázalo se, že hamr vystavěný při vysoké peci nestačí, vyměnila v dubnu 1705 příbramská obec tento svůj mlýn zvaný tehdy Kolenáčovský s Martinem Fialou neboli Kocourem za jeho Kocourovský mlýn (dnes nazývaný „U Hamru“) ležící několik set metrů nad dnešním rybníkem Pecovák. Od té doby uplynulo třista let a potomci Martina Fialy zde stále hospodaří. Mlýn však již léta nemele.

V průběhu staletí se ve mlýně mlelo obilí, ve dvou rybníčcích mlynáři chovali ryby, na okolních lukách měli ovce a krávy. Fungovala zde i pila. Nad mlýnem se nějaký čas pěstoval i chmel - důležitý při výrobě piva.

Pověst o zlatém pokladu

Někdy ve druhé polovině 19. století čistili dělníci náhon u mlýnského rybníka a vykopali hrnec s mincemi. Mlynář hned přiběhl, dělníky odehnal a hrnec si odnesl. Asi za dva roky potom začal stavět na místě stávajícího nový, velký mlýn s hospodářskými budovami. Tak vznikl jeden z nejkrásnějších a nejdražších mlýnů na horním toku Litavky.

Fungování vodního mlýna

Litavka má ve zdejší oblasti spád zhruba 20 metrů na jeden kilometr. Ten postačoval na provoz vodních mlýnů, vzdálených od sebe pouhých několik set metrů.

Nade mlýnem se na říčce vybudovala hráz nazývaná splav neboli jez, aby se podle potřeby zvýšila hladina vodního toku. Přes korunu jezu padala voda na jeho prsa. Na straně ke mlýnu bylo u splavu umístěno stavidlo. Stavidlem se voda pouštěla do mlýnské strouhy (struhy) neboli náhonu.

U mlýna bývala náhonem napájena mlýnská nádržka. Před stavidlem, kterým se pouštěla voda na mlýnské kolo, bývala dřevěná nebo kovová mříž nazývaná česlice neboli brdlení, která bránila, aby na kolo kromě vody nedopadaly větve a jiné větší předměty.

Odtud se dřevěným korytem zvaným vantrok převáděla voda na lopatkové kolo zvané korečník. Vzhledem k velikosti Litavky tu musela být kola na vrchní vodu. Jednotlivé lopatky kola měly tvar jakési vaničky zvané koreček a jejich úkolem bylo zadržet vodu během otáčení kola co nejdéle. Kolo se otáčelo volně v prostoru a nedotýkalo se spodní hladiny. Voda působila v kole při plnění korečků částečně nárazem, a když se uklidnila - po další část spádu - především svou hmotností. K síle toku se tedy přidávala i tíha vody a korečník využíval energii přitékající vody účinněji. Místu, kde byla mlýnská kola zavěšena, se říkalo lednice. Bylo tam totiž i v nejparnějším létě chladno.

Mlýn spouštěl vytáhnutím stavidla. Opačným postupem se mlýn zastavil, zarazil. Přebytečná voda pak odtékala zpátky do řeky jalovou strouhou.

Obyvatelé starého mlýna

Mlynáře nazývala mlýnská chasa „panem otcem“, jeho manželku „panímámou“.V případě, že byl mlýn větší mohl si dovolit zaměstnávat i „mlýnskou chasu“, kterou tvořil zkušenější pomocník zvaný „stárek“ a mladší pomocník nazývaný „mládek“. Učedníkovi se říkalo „prášek“ protože jedním z jeho úkolů bylo smetat mlýnský prach.

Lidem, kteří si vozili do mlýna obilí k semletí se zase říkalo „mleči“.

Život u vody

Většina luk na obou březích řeky byla tedy v majetku jednotlivých mlynářů, kteří každý kousek půdy pečlivě obdělávali a měli nad svými mlýny dokonce i zahrady a chmelničku. V dobách novověku zůstaly zdejší pozemky delší čas ležet ladem pouze v časech třicetileté války a v bezprostředně následujících desetiletích druhé poloviny 17. století, kdy chyběli lidé, kteří by na těchto dědinách pracovali. Místo toho se tu tehdy chovaly ovce, které louky alespoň spásaly.

Na mlýnech se každý den vstávalo před pátou hodinou ranní. K samotě příslušelo vždy větší hospodářství, včetně několika krav a právě tam se začínalo.
Na jaře a v létě se mlynáři zabývali polními pracemi. byla to také doba generální údržby celého strojního zařízení i vodního díla. Opravit jez, vyčistit náhon, vyspravit polámané česlice, palce ozubených kol či vyměnit ztrouchnivělé lopatky vodního kola. Nechat nakřesat mlýnský kámen. Hned po sklizni obilí se kolo mlýna rozběhlo naplno. Na malé vodě běžela přes den mlátička, která vymlátila z klasů zrno.

Bylo-li vymláceno, pracoval mlýn od září do prosince nepřetržitě ve dne v noci mlel zrní na mouku. Někdy i přes vánoce. V období sucha se vše přizpůsobilo dennímu rytmu a kolísání vody. Bylo vypozorováno, že i když přes den je vody málo. Se západem slunce, jako by někdo mávnul kouzelným proutkem, začalo jí přibývat a od půlnoci šly stroje naplno. Doba hojnosti končila okolo osmé či deváté hodiny ranní. Přes den se pak vyřizovali záležitosti obchodní.

Krátké období zimního klidu netrvalo dlouho. Pokud měl mlýn i živnost pilařskou bylo práce nad hlavu. Vodní kolo pily namrzalo a tak led museli pilaři ve dne i v noci osekávat, aby se jeho váhou kolo nerozlomilo. Lesní cesty byly stále ještě zamrzlé a klády se po nich dobře přepravovaly. Naopak oteplení přes den napájelo řečiště dostatečným množstvím vody na pohon, ale práci komplikovalo odstraňování ledových ker, které se nebezpečně hromadily na jezu. Když navečer přišel ještě trochu mráz a vody ubylo, stále ještě stačila na pohon stoupy, která zpracovávala dubovou kůru (tříslem v ní obsazeném se činila kůže). Do zahájení jarních polních prací bylo potřeba nařezat a srovnat palivové dříví, aby během léta vyschlo.

Mlýn u potoka byl tedy nejen potravinově nezávislý, navíc ještě vymlátil obilí, pomlel mouku, pořezal dřevo celé vesnici a někdy i rozsvítil světlo v místní hospodě. To vše s vodním kolem o výkonu necelých tří kilowattů.

Spory o vodu

S rozvojem dolování, železářství a s tím spojených provozů docházelo ke stále častějším sporům o vodu. Už roku 1712 podal Martin Fiala jinak Kocour stížnost k české komoře, protože mu Vysokopecký železářský závod a papírna nedopřávaly dostatečný tok vody, na jaký byl zvyklý, když ještě hospodařil ve svém původním hořejším mlýně. Zástupci české komory (tehdejšího ministerstva financí), rozhodli, že obec musí na své náklady Martinovi Kocourovi tok vody rozšířit a vybudovat novou nádržku, v níž by se voda mohla lépe a déle zadržovat. Pak obec dala vybudovat první Vysokopecký rybník, ale mlynáři si roku 1716 opět stěžovali, že nemají vodu. Odmítali proto platit takzvanou vodní činži. Někteří pak sice dostali odškodnění, ale nebyli spokojeni a právo na vodu z Litavky se stalo trvalým problémem. Mlynáři chtěli, aby jim alespoň byly poskytnuty slevy na daních. V roce 1790 napsali české komoře, že voda je jim kvůli stříbrným příbramským horám odňata již přes padesát let. Nejenže nemohli mlít, ale na svých polích a loukách od vody z „podmokajících struh jdoucích na hory trpěli velké škody“. Problém byl v tom, že až do druhé poloviny 19. století, než byl ve zdejších horách zaveden parní stroj, potřebovaly všechny důlní provozy vodní kola, která poháněla veškerá technická zařízení.

Středověké kopání náhonů a struh (Agricola, 1556)

Jánská strouha

Cestička vedoucí k portálu Řimbabské štoly vede po trase bývalé Jánské strouhy. Zpočátku využívaly mlýny od Pecováku až k mlýnu Pilka vodu přímo z Litavky a ke každému z ní byl vyveden náhon. Později, když voda vedená Janskou struhou přestala být nepostradatelnou pro pohon důlních strojů začali ji využívat Hořejší i Dolejší Fiala a mlýn Pilka.

Řimbabská štola

Portál Řimbabské štoly Na středověké rytině je vyobrazena štola (písmeno D) a šachty (písmeno A, B, C) V nejbližším okolí mlýna se těžila stříbronosná ruda. Zanoříte-li se po značené cestičce (která mimochodem vede v trase původní strouhy) hlouběji do lesa, dojdete k portálu Řimbabské štoly. Štola, jejíž ústí uvidíte, je nejasného stáří a původu. Z Řimbabské jámy sledovala hlavní žílu a zde vycházela na povrch. Po vytěžení rudy upadla v zapomnění a její ústí zcela splynulo s okolním terénem. Až v roce 2006 bylo podle starých důlních map znovu nalezeno. V letech 2006-2010 potom probíhalo čištění štoly od několika masivních závalů a její zpřístupnění po celé trase až k jámě Řimbaba. Byl také vybudován nový portál. Štola byla veřejnosti předána 24. července 2010 a v současné době ji provozuje Spolek Řimbaba, občanské sdružení rodáků, přátel a příznivců regionu Bohutínska, člen Sdružení Hornických a hutnických spolků České republiky. V prostorách nedalekého dolu Řimbaba spolek vytvořil malé veřejnosti přístupné muzeum věnované dějinám hornictví a hutnictví zdejšího miniregionu. Přístupná je i vyhlídka z 15 m vysoké těžní věže. K dolu Řimbaba se dostanete, když půjdete vpravo po hlavní silnici do obce Bohutín. Po 200 m dojdete k vjezdu do areálu dolu u domu č.p. 50.

Od té doby co zasypali zdejší rybníčky, tak sem nelétám, ale několik mlynářských úkolů ti přece dám.