Těžba a doprava

Převážení vytěžené rudniny ke zpracování nebylo jen tak. Povozy obstarávali hospodáři a povozníci z okolních vesnic. Trvalo dlouho, než se náklad z krytých vozů vyložil, proto se začaly používat otevřené vozy, které se vysypávaly pomocí zvedáků.

Když se ve třicátých letech 20. století začalo řešit, čím koňské potahy nahradit, nebyla lanovka jedinou variantou. Zvažovala se i doprava rudnin nákladními auty nebo úzkokolejnou dráhou. Vlak byl zamítnut kvůli vysokým pořizovacím nákladům a automobily kvůli poruchovosti. Lanovka fungovala 35 let. Když ji roku 1970 poničil požár, její zařízení bylo demontováno a rudninu z bohutínského dolu začala odvážet do březohorské úpravny nákladní auta.

Lanovka

Na fotografii ze sedmdesátých let vidíme lanovku, i to jak vypadaly Lazecké jamky před úpravami na lesopark (archiv SOkA Příbram)

Jen pár metrů od cesty se na vyvýšených místech lesoparku rýsují podivné čtveřice betonových soklů důkladně zapuštěných do země. Některé z nich posloužily při výstavbě rekreačního parku jako základna pro dřevěné altány, dnes již částečně poničené. Na starých fotografiích tato místa jen stěží poznáváme – na nezalesněném zvlněném terénu se v pravidelných rozestupech vypínají stožáry lanové dráhy.

Největší rozmach stříbrorudného báňského podniku nastal ve druhé polovině 19. století, kdy se v březohorském rudním revíru vytěžilo 97,7 % celé rakousko – uherské produkce stříbra a olova. V té době báňský podnik vykazoval nejvyšší zisky, a to od 0,6 do 1,4 milionu zlatých za rok.

Tento příznivý rozvoj citelně zasáhly od poloviny devadesátých let 19. století důsledky hluboké hospodářské krize, do níž se dostalo zdejší hornictví z důvodu poklesu ceny stříbra, olova a dalších kovů na světových trzích. Báňský podnik bylo třeba inovovat a modernizovat. Jedním z mnoha kroků bylo nahrazení koňských potahů lanovou dráhou v roce 1935. Ta přepravovala rudu z bohutínského dolu korunního pronce Rudolfa (později zvaného dolu generála Rastislava Štefánika) do březohorské úpravny poblíž dolu Vojtěch.

V opačném směru se přiváželo uhlí pro potřeby bohutínské kotelny. Lanová dráha byla dlouhá 3 300 metrů a vozík uvezl 420 kg rudnin nebo 160 kg uhlí. V provozu byla do roku 1970, kdy byla po ničivém požáru pohonné stanice na Březových Horách její činnost ukončena. V samotném bohutínském ložisku se přestalo těžit v roce 1979, v březohorském dokonce ještě o rok dříve.

Rekultivace a kulturní krajina

Po období hloubení dolů a vršení hald nyní žijeme v období rekultivace. Lesopark Litavka nám nedává zapomenout ani na staletí dobývání nerostného bohatství v této oblasti, ani na existenci pěti zdejších vodních mlýnů. Neprocházíme měsíční krajinou bez života, ale rekreační oblastí, kde se hornická minulost potkává s ostrůvky původních biotopů i s místy tradičně zemědělsky obhospodařovanými. Další změny přinesly rekultivační zásahy.

Jsme v krajině s člověkem natolik provázané, že záleží jen na naší péči, zda v ní zůstanou místní rostlinné a živočišné druhy, zda nepřevládnou druhy nepůvodní či dokonce invazní a zda díky pravidelnému kosení bude zachována bylinná pestrost vlhkých luk.

Na malé ploše se zde setkává kulturní krajina těžební, zemědělská a sídelní. Pátrání po osudech tohoto území nám může pomoci v rozhodování, jak nalézt nový rovnovážný stav. Nejde jen o to, aby lesopark vypadal jako „skutečná“ příroda, ale aby jí skutečně byl.

Bohatství ukryté pod zemí

Na relativně malém příbramském území lidé po staletí dobývali ložiska nerostných surovin a hornická a hutnická činnost se nesmazatelně podepsala na krajinném rázu i stavu životního prostředí. Přestože těžba utichla, tempo, kterým lidé krajinu tvarují, nezvolňuje. Ve srovnání s horečnou aktivitou moderních lidí postupují geologické pochody tempem hlemýždím.

Příbramské doly leží z geologického hlediska na okraji Barrandienu tvořeného původně mořskými usazeninami. Ty byly deformovány v období prvohorního hercynského vrásnění, způsobeného srážkou superkontinentů Eurameriky a Gondwany. Vlivem tohoto horotvorného procesu se v sedimentech objevily strmě ukloněné pukliny, do kterých mohly vstoupit vyvřelé horniny. Jak do puklin pronikaly horké, silně mineralizované vody rudných roztoků, docházelo k přeměně okolních hornin a na okrajích puklin krystalizovaly jednotlivé minerály.

Výsledkem těchto procesů je zrudnění. Lesopark leží v rudném pásmu, které obsahuje převážně polymetalické rudy, což znamená, že se zde vyskytuje více kovů. Z ložisek, která vznikala miliony let, dokázali lidé během několika málo století jen v oblasti Bohutína a Březových Hor vytěžit 21,5 milionů tun rudniny a získat z ní 450 tisíc tun olova a přes 3 000 tun stříbra.

Nejstarší příbramská papírna

Nedaleko odsud postavila příbramská obec krátce před rokem 1708 také svou první papírnu. Fungovala zde asi do roku 1721. Papír se tehdy vyráběl z hadrů, které se sbíraly v domácnostech. Třídily se, ručně nebo vodní silou rozřezaly na kousky, praly v louhovém roztoku, vařily a bělily ve vápenné lázni. Pak se drtily na jednotlivá vlákna v papírenské stoupě, poháněné vodním kolem. Získaná hmota se změkčovala hnitím v nádobách, aby se vlákna rozpadla. Potom následovalo rozmělnění stoupami poháněnými rovněž vodním kolem, jež vyrobily polodrť. Ta se dala uležet a znovu se vrátila do stoup, vlastně jakýchsi dřevěných kladiv, aby se zpracovala na jemnou celodrť, hotovou surovinu pro výrobu papíru. Ta se nabírala na drátěné síto, potom položila na vlněnou plsť a vkládala do lisu. Pak se archy sušily na půdě. Výrobní proces trval dva až tři měsíce a byl závislý na rozmarech počasí. Když byla zdejší papírna zrušena, její budova se stala běžnou chalupou, která ze setrvačnosti byla ještě nějaký čas nazývána papírnou, dokud se na ni nezapomnělo docela.

Jan A. Komenský papírnu popisoval takto: Staří užívali bukových desek nebo listí jakož i lýčí stromového, zvláště egyptského keře, jemuž říkali papyrus. Nyní jest v užívání papír, který papírník na papírně dělá ze lněných hadrů, které se utloukají na kašičku. Tu nabírá do forem (sít) a rozprostírá na archy a ty vykládá na povětří, aby oschly. Pětadvacet archů dělá knihu, dvacet knih rys, deset těchto rysů balík. Co dlouho trvati má, píše se na bláně (kůži).

Jánská strouha

Původní koryto Litavky vedlo prostorem pozdějšího Vysokopeckého rybníka. Z Litavky byla už od roku 1528 svedena voda do náhonu k nádržce zdejšího Vokačovského mlýna. Když na jeho místě vznikly příbramská hutnická pec a hamr, byl nad někdejším mlýnem roku 1716 vybudován malý rybníček nazývaný Ochranný rybník. Voda, která v něm byla zachycována, byla od roku 1726 přiváděna takzvanou Jánskou strouhou k dolům na Březových Horách (tehdy ještě zvaných Březový vrch). U Podlesí, v místech dnešního lesoparku Odvaly, strouha ústila do štoly. Do podzemí přivedená voda poháněla vodní kolo čerpacího zařízení, které odvodňovalo Jánský důl. Odčerpaná voda pak vytékala štolou Karla Boromejského do rybníka Dolejší Obora v Příbrami. V 16. až 19. století byly vody shromažďované nebo přiváděné do báňského revíru téměř jediným energetickým zdrojem pro zajištění intenzivního rozvoje hornické činnosti. Voda sloužila nejen pro pohon důlních a úpravárenských strojů, ale i ve vlastním úpravenském procesu. V polovině 19. století napájela strouha pouze tzv. nové vojtěšské puchýrny (drtírny) u Podlesí. Po jejich zrušení byla v prostoru Březových Hor zrušena a posléze zapomenuta.

Středověké čerpadlo důlních vod poháněné vodní silou (Agricola, 1556)

Z Artnerovy mapy z roku 1750 je krásně vidět, že Jánská strouha pokračovala po severozápadním svahu Březových Hor až ke zmíněnému ústí vodní štoly.

Funkční zůstala pouze část od rybníka Pecováku k mlýnu Pilka (jinak Angelovský či Žlutický), jejíž průběh pod Vysokopeckým rybníkem k mlýnu Hořejší Fiala můžeme v terénu dosud vypozorovat.

Tři kilometry dlouhá Jánská strouha byla předchůdcem pozdějšího systému báňských struh budovaných postupně tak, jak byly stavěny rybníky Vokačovský, Lázský, Pilský.

Lanovka už tady není. Ty se ale můžeš za pomoci úkolů trochu projet!