Kde se vzala lada | Lado – významný krajinný prvek | Lazecký mlýn | Pro děti
Lado

Lado u Lazeckého mlýna patří mezi jedno z posledních kvalitních lučních společenstev v celém povodí Litavky. Lokalita však neodvozuje své pojmenování od ladných tvarů zdejší krajiny, nýbrž od pojmenování neobdělávané, ladem ležící, půdy.

Dlouhodobé obhospodařování lučních porostů, zejména pravidelné kosení a využívání pro pastvu, dalo vzniknout cenným, druhově pestrým ekosystémům. Plocha okolních luk se však v minulých desetiletích zmenšila, dílem byly odvodněny a s těmito zásahy nenávratně zmizela i společenstva rostlin a živočichů na ně navázaná. Zdejší lado je jejich posledním útočištěm.

Kde se vzala lada

Systém zemědělství, který ponechával část pozemků nevyužitých jako tzv. přílohu, aby se mohla obnovit jejich úrodnost, umožnil lidem trvalé usídlení. Také následný trojpolní systém byl založen na tzv. úhoru, tedy nutnosti ponechat část polí bez osetí. Lada se jim říkalo, pokud půda odpočívala déle než rok.

Úhor z české krajiny postupně mizel od počátku 19. století, kdy se na velkostatcích začalo uplatňovat střídavé hospodaření. K definitivnímu rozvrácení systému políček členěných remízky a ponechávajícího část půdy ladem došlo až v 50. letech 20. století v rámci kolektivizace zemědělství. Odvodňování a rozorávání luk v údolních nivách navíc zlikvidovalo většinu stabilizačních prvků v zemědělské krajině.

Místní názvy však dřívější způsoby obhospodařování připomínají. Také vesnice Lazec, v jejímž katastrálním území se louka nachází, přišla ke svému jménu obdobným způsobem. „Láz“ je slovo stejného významu jako „lado“, tedy označuje nezoraný pozemek v místě po vykáceném lese.

Lado

Žárové zemědělství poskytovalo vysoké výnosy, ale první pravěcí zemědělci potřebovali k neustálé migraci za novou půdou velké území. Pole vznikala na místech, kde lidé pokáceli a spálili stromy. Po vyčerpání půdy zemědělci místo opouštěli.

Přílohové zemědělství umožnilo v neolitu trvalé usídlení. Po dvou až třech letech pěstování obilovin na téže ploše se půda ponechávala tři až sedm let přirozenému zatravnění a využívala se pro pastvu, les se však kvůli orbě nesměl znovu obnovit.

Trojpolní soustava hospodaření se u nás prosazuje od 12. století. Kromě zavádění dokonalejšího zemědělského nářadí je založena na jednoduchém principu – pole, která vydala dvojí úrodu, byla třetím rokem obhospodařována jako úhor, tedy hnojena, orána a využívána k pastvě. Vyšší efektivita umožnila zakládání nových osad i vznik měst.

Střídavé hospodaření v 19. století opustilo úhorové systémy a bylo postaveno na promyšleném střídání plodin na orné půdě. Úhor byl nahrazen hnojením. Zemědělství se změnilo v odbornou disciplínu, zahrnující produkci statkových i průmyslových hnojiv, provádění meliorace půdy a zavádění nových nástrojů a strojů.

Lado – významný krajinný prvek

Vlhké prostředí této lokality svědčí mnoha druhům rostlin, včetně chráněného upolínu nejvyššího a prstnatce májového. Pozorovat zde můžeme i trsy silně ohroženého kosatce sibiřského. Když se však přestala louka obhospodařovat, hrozí postupná změna k lužnímu lesu a s ní i vymizení zmíněných rostlin.

Aby byla lokalita i její druhová rozmanitost zachována, nelze s loukou nakládat libovolně. Opětovné zorání by louku nevratně poškodilo, jak je vidět na ostrůvku porostlém olšemi, kam se po rozorání na počátku devadesátých let kosatce již nevrátily. Aby se zde louka mohla obnovit, bylo by třeba mladou olšinu vykácet. Lučnímu porostu prospívá kosení, které brání hromadění živin, růstu náletových dřevin, ale také přílišnému zamokření luk. Podporuje také druhovou rozmanitost rostlin. Vhodné by bylo provádět střídavou seč. To znamená, že by vždy část porostu nebyla vůbec kosena nebo by byla pokosena až na podzim, aby se v ponechaném porostu mohly dokončit vývojové cykly na louce žijícího hmyzu i rostlin.

Lado spolu s lesoparkem tvoří tzv. biocentrum, jehož smyslem je zachovat rozmanitost přírodních ekosystémů a stabilizačně působit na okolní narušenou krajinu.

Upolín
Fotografie RNDr. Rudolf Hlaváček

Upolín nejvyšší Trollius altissimus

Jeho zářivě žluté hlavičky jsou na mokřadních loukách, kde od května do června kvete, nepřehlédnutelné. Kvůli nim se na Podbrdsku proto upolínům říkalo „bubliny". Tato vytrvalá bylina z čeledi pryskyřníkovitých patří k ohroženým druhům naší květeny.

Prstnatec májový
Fotografie RNDr. Rudolf Hlaváček

Prstnatec májový Dactylorhiza majalis

Na kdysi hojném výskytu této vstavačovité rostliny se negativně projevily meliorace, rekultivace krajiny a přeměny vlhkých luk na ornou a stavební půdu. Kvete od května do června a květenství tvoří hustý mnohokvětý klas.

Kosatec sibiřský
Fotografie Mgr. David Fischer

Kosatec sibiřský Iris sibirica

Této až jeden metr vysoké bylině se daří na lokalitách střídavě vlhkých luk se silně kolísající podzemní vodou. Modrofialové květy zdobí její zelené trsy od května do června. Patří mezi silně ohrožené druhy, a proto je trhání květů či vykopávání oddenků zakázáno.

Lazecký mlýn

Lazec, který je dnes částí Příbrami, je na konci 13. století zmiňován jako Láz. Od roku 1579 se obec nazývá zdrobněním jména – tedy Lazec. V tomto roce udělil císař Rudolf II. Habsburský Příbrami titul královského horního města. Toto privilegium se týkalo i Lazce, který byl součástí města, později pátou čtvrtí, spolu s mlýny a samotami.

Provozování vodních mlýnů na řece Litavce má tradici již od středověku, ale především novověk je obdobím rozkvětu mlynářského řemesla. V roce 1654 bylo při Litavce prý 11 mlýnů, soupis z roku 1930 uvádí dokonce 53 vodních děl – mlýnů, pil a hamrů. Ani jim se však nevyhnuly změny poměrů v zemědělství po roce 1948, kdy bylo likvidováno soukromé hospodaření. Mnohé mlýny byly vlastníkům, často provozujícím živnost po několik generací, zabaveny.

Lazecký mlýn Lazecký mlýn - náhon

Mlýnům se často říkalo podle majitelů. K ladu za silnicí na Lazec přiléhá parcela s číslem popisným 42, o kterém je záznam z roku 1535 v souvislosti s mlynářem Janem, který koupil louku za Březovým vrchem. Počátkem 17. století zde mlynářství provozoval Václav z Pucherny, po kterém se mlýnu říká Puchernovský. Zdejší mlýn měl jedno kolo na svrchní vodu.

Lazecký mlýn

Mlýny poháněné vodním kolem jsou v Čechách bezpečně doloženy od počátku 12. století. Mlýn využívající energii přirozeného vodního toku využívá kolo zvané lopatník.

Mlýn na svrchní vodu využívá tzv. korečník, tedy vodní kolo, na které je voda přiváděna zvláštním náhonem a dopadá na něj shora. K síle toku přidává i tíha vody a korečník tak využívá energii vody účinněji.

Vítám tě u prvního panelu. Znám tady kolem říčky Litavky každou rybu, kytku nebo tůňku. Mohu ti ledacos prozradit i o minulosti lesoparku. Ale budeš si muset taky trochu lámat hlavu!

Co by tak mohlo být lado?
Vyber, kdo má pravdu.



Co dělat a co nedělat, aby se vzácným rostlinám dařilo na louce i nadále? Jen tři rady jsou správné.

Vyberte, které to jsou, a písmena popořadě přečtená složí dokončení věty: Louky je třeba...


  • Louka je vlhká a potřebuje odvodnit.

  • CH Louku je třeba pravidelně kosit.

  • PO Louka se musí zorat a osít.

  • Květy chráněných a ohrožených druhů rostlin nesmíme trhat.

  • NIT Louce nevadí, když se na ní po pokosení dopásá dobytek.

  • RAT Louka se musí nechat zarůst stromy.